O pravdivé idei člověka

Co je člověk? To je ta nejdůležitější otázka, která nás kdy vůbec napadla. Je člověk jen rozumující opice jakési tvořivé zvířátko? Náboženský instinkt, etické vědomí, metafyzická schopnost a mystická intuice jednohlasně odpovídají: ,,Ne". Materialistickou představu, že se člověk vyvinul z opice, filozofie nepřijímá. Opice nepředcházela člověka, jak mnoho materialistických biologů tvrdí, ale objevila se až po něm. Kdyby byla existovala skutečně před ním, neexistovala by dnes, neboť v každém případě při evoluci druhů předchůdci odumírají a mizí. Darwinova idea o evoluci, jakožto boji o existenci, je slepá, filozofická idea vidí evoluci jako rozvoj rytmický, který sleduje spirálovitý vzor a který je doprovázen involucí.

Ačkoli není možné nabídnout nezvratný vědecký důkaz o nauce duchovní evoluce, lze prokázat, že je stejně rozumnou naukou, jako kterákoli z jejích rivalů. Pro ty, kteří měli mystickou zkušenost boží přítomnosti za myslí, boží moudrosti za vesmírem, je to jediná přijatelná nauka. Duchovní identita Člověka byla předurčena od toho okamžiku, kdy se tato specifická jednotka života oddělila od kosmického života a procházela všemi rozmanitými zkušenostmi a všemi rozmanitými královstvími Přírody, čímž se vyvíjela. Vědecké pojetí přirozenosti člověka, které vynechává intuitivní a duchovní prvek jako existující nezávisle na své vlastní úrovni, bude vždy nedostačující pro hodnocení člověka, i když toto pojetí může být často vynikající. Pokud se dozvíme jaká je pravá hodnota člověka a v čem spočívá jeho spása, budeme vědět jak žít na Zemi pokojně, úspěšně, zdravě a užitečně.

Idea člověka, která existuje ve Světové Mysli a která je touto Myslí trvale udržována, je dominantní idea. Čím více si člověk uvědomuje nesmírnost inteligence za Světovou Ideou, tím více chápe bezvýznamnost své vlastní bytosti ve vztahu k ní. Tato rostoucí pokora je v nápadném kontrastu k rostoucí pýše, kterou má tolik intelektuálů. Na pozadí tohoto nesmírného vesmíru můžeme vidět malichernost lidské pýchy, směšnost lidské domýšlivosti. Jestliže zkušenost vůbec něčemu učí, pak neučí o malosti lidí, ale o velikosti Člověka. Animální přirozenost je samozřejmě sobecká, duchovní přirozenost nesobecká. Mezi těmito dvěma póly se člověk ve svém vývoji dostává stále více do konfliktu sám se sebou. Nejbarbarštější lidé, kteří svými zvyky a způsoby nejsou příliš vzdáleni zvířatům, a nejméně kultivované společnosti mají možnost pozdějšího vývoje. Ale jeho realizace může přijít jedině časem, opakovanými zrozováními, pomalu a spirálovitým rozvíjením Světové Ideje.

Zvířata se nemohou pohybovat v říši abstraktních idejí, ale člověk může uniknout z konkrétního svým vyvinutým rozumem, svým náboženským cítěním, svou mystickou intuicí. Jedině v člověku může božské Bytí dosáhnout Sebe-vědomí, neboť jedině člověk může rozvinout inteligenci k její dokonalosti. Inteligence, kterou mají zvířata, i když jim skvělým způsobem dostačuje, je inteligencí, která vnímá čistě objektivní věci. Tak dalece jak je člověk živočišným tělem, podílí se s ostatními živočichy na jejich zájmu o jídlo, pití a pohlavní spojení. Ale jejich zájem tento bod nepřekračuje, zatímco jeho ano. Člověk se chce dozvědět o různých věcech a vyjádřit to, co ví, nebo získat od druhých sdělení o tom, co vědí oni.

Žádný živoucí tvor v říši zvířat nezná víc než své bezprostřední okolí a nestará se o nic jiného než o udržení své bezprostřední existence. Žije v nesmírném a různorodém vesmíru, ale tento fakt je pro jeho mentalitu ztracen a je mimo jeho zájem. Teprve až jeho vyvíjející se jsoucnost dosáhne stupně vyvinutých lidských bytostí, tato jeho nevědomost zmizí. Pak život nabývá většího významu a životni síla si začíná uvědomovat sama sebe, stává se individualizovanou a sebe-vědomou. Teprve pak se stává vyšší účel možný a zřejmý. Když vědomí v některém tvoru dosáhne postupnými fázemi růstu úrovně, že se táže "Co jsem já?", prozrazuje vyvinutou inteligenci takového druhu, jakou nemá žádné zvíře, a je připraveno hledat Ducha.

Žádné zvíře nemá schopnost dostat se mimo sebe a vnímat sebe zcela neosobně. Někteří lidé tuto schopnost mají a bude jich více, jakmile rozvinou své skryté možnosti. Mezi myslícím zvířetem v lidské formě a člověkem inspirovaným krásou je dlouhý vývojový oblouk. Růst je charakteristikou rostlinné říše, pohyb je charakteristikou zvířete, a myšlenka je charakteristikou člověka. Nerost, rostlina a zvíře mají v sobě také nekonečnou životní Sílu, ale nevědí, že ji mají. Jedině člověk může znát svou vlastní božskou podstatu. Vskutku, není doopravdy člověkem, dokud ji nepozná. Žádný živočich nemůže dosáhnout toho, co člověk dosáhnout může. A tím je Nejvyšší Vědomí, Božské Bytí, odhalené pod kosmickou maskou.

Bytost, vědomá si sama sebe, je bytostí, která nejen že zná své vlastní individuální pocity a myšlenky, svou vlastní mysl, ale může také o nich uvažovat. Zvíře tohoto stavu nedosahuje, ale člověk ano. Vyhlídka člověka, že by byl připoután k fyzickému tělu, tak jak je, by se mohla zdát pochmurnou, kdyby neexistovala žádná cesta dostat se mimo ně. Neboť pak by člověk nebyl ničím jiným než zvířetem. On však má mentální a citové možnosti i schopnosti, imaginaci a vnímavost, a ty ho mohou vést tam, kam zvířata proniknout nemohou. Existují určité ideje, které náležejí výhradně ke vznešenější části přirozenosti člověka. Marně bychom nahlíželi do mysli nějakého zvířete, abychom tam něco podobného nalezli.

Člověk je jediným tvorem mezi pozemskými tvory, který má vnitřní potřebu se vyvíjet. Je také jediným stvořením, které touží poznat, proč je zde život. Lidský tvor je jedinečný. Nejvyšší schopnost, která člověka odděluje od zvířete, je dosažení insightu (vhledu) do pravdy, poznání vlastního božského zdroje. Všechna zvířata se musí převtělovat, ale lidé mohou nastoupit Hledání a časem tento proces zastavit. Máme něco, co druzí živočichové nemají sebe-vědomí, které se může vyvíjet, až dozraje ve schopnost myšlení stejně jako v absolutně nadřazený druh vědomí - vědomí Nadjá. Všechny věci se nakonec rozplynou, ale jedině člověk se rozplyne vědomě ve vyšším Vědomí.

Běžný neosvícený člověk, vedený egem, jedná podle zákonů nižší kosmické přírody tak jako rostliny a zvířata. Avšak v lidské bytosti se navíc objevuje individualita a intelekt, u divocha slabě, u vysoce civilizované osobnosti výrazně. Zatímco zvíře a dokonce i rostlina se řídí výhradně instinktem, lidská bytost přidává novou hnací sílu vědomého vývoje prostřednictvím inteligence. Lidský život poskytuje jedinou příležitost pro dosažení realizace Nadjá. Ta nemůže být odňata žádnému člověku ať už je jakkoli mravně špatný. Jak mohou být lidé tak slepí k pravdě svého vlastního bytí? Klíč poskytuje kvalita jejich vědomí, avšak ta se musí hledat a to činí málo lidí a žádná zvířata. To není hanba zvířat, neboť ony pravdu hledat nemohou, zatímco lidé ji hledat mohou, ale nehledají.

Mysl, to znamená charakter a svědomí, je tou pravou podstatou člověka. Důležitost těla ale nemůžeme oddělit od důležitosti mysli. Ve složité struktuře lidské osobnosti nacházíme různé úrovně bytí, s různými silami, působícími na každé z těchto úrovní. V jedné části naší přirozenosti jsme živočichy, v druhé lidskými bytostmi a ve třetí jsme někdy bytostmi andělskými. To vše tvoří jednu bytost. Skutečně se můžeme divit, jak mohou být animální chtíč, lidská vychytralost a andělská vznešenost smíšeny v jediné bytosti. Takové je mystérium člověka. Osvícený člověk také podléhá zákonům Přírody, ale v jeho případě to jsou zákony vyšší kosmické Přírody. Namísto aby byl veden vášní a touhou, je veden intuicí.

Člověk je individualizovaná Mysl. Z nesmrtelné, laskavé, věčné Mysli vzešel, k Ní se navrátí. Ona je jeho samotnou podstatou, to jest, Ona je život. V každém člověku musíme vidět začátek nového a jedinečného pokusu Nekonečna vyjádřit sebe v konečném světě časo-prostoru. Tělo člověka může zemřít a rozpadnout se, ale idea, která je tvoří, zůstává dále ve Světové Mysli jako jeho Duše. Ta nezemře. To je jeho pravé Já, jeho dokonalé Já. Je to jeho pravdivá Idea, která věčně volá, aby byla realizována. Je to neprojevená představa Boha, podle které je člověk stvořen a kterou ještě musí vnést do projevu ve svém každodenním vědomí.

Jestliže svět je myšlenkou v mysli Boha, potom lidé jsou myšlenkami ve Světové Mysli, která je jejich Bohem skutečně a logicky. Světová Mysl působí ve všem a skrze všechno. Světová Idea odhaluje jenom náznak své moudrosti a inteligence oné projekci sebe, kterou je člověk. Každý zákon vesmíru a každý princip jeho působení se zrcadlí v přirozenosti a v životě každého člověka. Ten člověk, který je podle bible stvořen k obrazu Božímu, není pozemský člověk naplněný tužbami, tvořící myšlenky, viditelný všem a hovořící hlasem, který je slyšet, ale ten, který dlí za tím vším tichý, klidný a nepovšimnutý. Má být nalezen v hlubokém středu vědomí, kde je jen Prázdnota, a jedině zde je skutečný význam a pravé zpodobnění člověka.

Paul Brunton: ,,Naší neosobní a věčnou částí je Bůh v nás, symbolizovaný vrchní polovinou hlavy Sfingy, zatímco dolní polovina hlavy symbolizuje lidskou část a tělo samo část animální."

Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona – Svazek 16. OSVÍCENÁ MYSL * BOŽSKÁ MYSL

MCphil

Komentáře



*Jméno:
ICQ:
*Email:
Web:
*Text:
Opakem světla je:
Návštěvnost webu: 1056256