O MENTALISMU I. Část

Člověk se stále snaží odhalit tajemství stvoření vesmíru i všeho, co je vněm obsaženo a pokouší se vysvětlit svůj vztah ke světu, ve kterém žije. Díky tomu se často objevují různé představy a spekulace o vzniku hmoty a jemnohmotných úrovní, o simulaci na bázi matrixu, virtuální realitě a dokonce i o holografické matrici. Problém je v tom, že náš názor na to, co vytváří realitu, je většinou nesprávně omezen na svět pěti smyslů. Správné odpovědi přitom můžeme nalézt ve studiu mentalismu, který byl základem starobylých nauk a filosofií. Již před tisíci lety byl vyučován ve starobylém Angkoru a byl také součástí pradávných mystérií. Mentalismus se zabývá studiem Mysli a jejích myšlenek. Jedná se o nauku, která šokuje zdravý rozum a dostává se do rozporu s jednoduchou zkušeností.

Svět kolem nás vnímáme prostřednictvím našich pěti smyslů. Ale schopnost vidět, slyšet, hmatat, chutnat nebo čichat není součástí těla, ale naší mysli. Smyslové vjemy ze světa kolem nás jsou během procesu vnímání nějakým způsobem přeměněny na mentální stavy neboli ideje. Proto nikdy nevnímáme svět sám, ale pouze ideje. Naše smysly nás nepřivádějí do styku se světem, ale spíše s vjemy tohoto světa neboli ideami. Jsou stejně mentální jako kterékoli jiné vjemy. Lidé se omezují pouze na to, co jim zprostředkují jejich smysly, přestože vše, co mohou získat, je pouze jejich představa o tom, co je skutečné, ale nikdy nemají žádný kontakt se skutečným světem samotným. To, co zažívají ve své mysli, se promítá ven do prostoru, přestože si ve své nevědomosti myslí, že se děje pravý opak.

Vše, co v tomto světě vnímáme prostřednictvím našich pěti smyslů, skutečně existuje. Nejedná se však o existenci materiální, ale mentální. Smyslová skušenost se odehrává v našem vědomí, fyzické smysly tuto zkušenost netvoří, ale omezují ji, usměrňují a promítají ven. Vjemy jako tvrdost, barva, tvar a tak dále nejsou přijímány z vnějšku mysli, ale přicházejí všechny z nitra našeho vědomí. To proto, že jsou přijímány z dominantní představy Světové Mysli v nás. Předměty, které vnímáme, nejsou odlišné od činnosti poznávání. Svět tedy existuje v našich myšlenkách o něm. Můžeme poznávat jen představu věci a nikoli věc samotnou. Vnímání předmětů je dosaženo vědomím, které pozoruje a vykládá reakce smyslových orgánů.

Podléháme sugestivnímu dojmu našich smyslů, když jsme přesvědčeni o tom, že to, čeho se dotýkáme, je skutečně pevnou hmotou. Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného, než o mentální vjem. Samotné fyzické smysly k uvědomování si světa nestačí, musí zde nutně být ještě mysl, která si vjemy uvědomuje. I když jsou smyslové fyzické orgány prostředníkem pro naše vnímání, nejsou pro ně bezpodmíněčně nutné. Dokazují to naše sny, stavy hypnotismu a náměsíčnosti. Z toho vyplývá, že naše smysly musí být nejdříve mentálně aktivní, pokud máme vůbec něco vnímat. Vědomí musí přijmout do svého zorného pole fyzické smyslové orgány, jinak nedojde k procesu vnímání. Důkazem je například roztržitost nebo nepozornost, která způsobí, že nevnímáme někoho, kdo na nás mluví, pokud mu nevěnujeme pozornost a ze stejného důvodu nemusíme vidět to, co máme přímo před očima.

Atomová fyzika nám podává důkaz o tom, že svět je značně odlišný od toho, co nás zdánlivě obklopuje. Bylo vypočítáno, že i tak hutný kov jako platina, by byl zredukován na jednu tisícinu miliontiny svého původního objemu, pokud by její molekuly mohly být sraženy k sobě tak těsně, že by se nemohly pohybovat. Z toho plyne, že i ta nejhutnější hmota je z velké většiny prázdný prostor. Pokud bychom důkladně prozkoumali hmotu z hlediska jejich nejmenších částic, dojdeme k závěru, že se v podstatě jedná pouze o pulzující energii. Někteří vědci se blíží názoru, že svět je jen myšlenkou v mysli. Vědecké objevy v oblasti kvantové fyziky nakonec nevyhnutelně povedou k úplnému obhájení mentalismu. Věda se již velice přiblížila pochopení Skutečnosti, ale pokud chce dojít ke konečnému názoru, musí vzít v úvahu znalosti z metafyziky, parapsychologie a filosofie.

Mentalismus nepochybuje o pevnosti půdy pod našima nohama nebo o hudbě, kterou slyšíme, ale ví, že dosáhly našeho vědomí proto, že jsme je mysleli. Mysl má schopnost dát zevní tvar té věci, kterou si právě představuje. Vytváří si své vlastní pojmy a svůj vlastní prostor a čas, do kterého je zasazuje a pak je pozoruje jako od sebe odlišné a vnější. Tím vytváří určitou iluzi. Pocity tvrdosti nebo váhy, myšlenky o barvě, vůni nebo zvuku, přestože nám pro nás udávají existenci, nejsou ničím jiným než našimi pocity nebo myšlenkami. Naše zkušenost určité věci je získávána prostřednictvím tělesných smyslů a získané vjemy pro nás vytvářejí onu věc. Nemohly by vzniknout, kdyby se jim nepodařilo dosáhnout vědomí formou myšlenky. Ve skutečnosti žádné smyslové vjemy nikdy neprobíhají, ale vyšší Já o nich pouze promítá myšlenky, které vnímáme podobně jako fatamorgánu.

Mysl je nadsmyslová a přesto je základní hybnou silou, která uvádí v činnost všechny smyslové skušenosti. Mysl je poznávajícím činitelem i poznávaným objektem. Není zde nic vnějšího, co bychom poznávali. Vnímaný objekt, fyzické smysly i samotný akt vnímání, to vše je součástí mentálního výtvoru, vše jsou to ideje. Žádné vjemy bychom nemohli vnímat, kdybychom byli zcela osamoceni. My jsme ale malinkým kruhem mysli zakotveným ve větším kruhu Světové Ideje, která je sama výrazem Světové Mysli. Z tohoto základu veškerého Bytí získává naše osobnost své vlastní vědomí. Nacházíme se přímo v Bohu, ale vytrvale se držíme své malosti.

Každý tvar existoval v minulosti v prostoru a čase, ale mnohé z nich existují jen ve vzpomínce, to jest jako myšlenka. Mentalismus nám říká: ,,Byly vždy jen myšlenkou“. Naše zkušenost je zcela omezena na to, co nám poskytuje našich pět smyslů. To, že vše považujeme za oddělené a nezávisle existující hmotné objekty, je pouhou domněnkou. Existuje v nás něco, co je promítá tak aby vypadaly jako vnější, což je ovládáno podmínkami prostoru a času. Svět prostě nexistuje vně naší mysli. Můžeme se domnívat, že existence světa je důkazem existence božského stvořitele, ale ona je spíš důkazem tvořivé schopnosti mysli.

Díky smyslovému vnímání jsme naprosto ztotožněni s našim tělem, ale mentalismus dokazuje, že tento pocit vzniká, protože ve skutečnosti se jedná o projev našeho vlastního vědomí, o myšlenky v naší mysli. Není to tělo ani mozek, co nás informuje o své existenci, ale je to vědomí, co odhaluje jejich přítomnost. Člověk si je vědom toho, co dělá a cítí, proto je plným právem vědomou bytostí – myslí, oddělenou do tělesného tvaru, byť je s ním sebevíce propojen. Z hlediska fyziologie víme, že práce mysli je potřebná k završení aktu vidění. Ale filosofie nám říká, že práce mysli je nutná i pro samotný začátek aktu vidění. Vše, co zahrnuje naši zkušenost prostřednictvím smyslů, je, že existuje, když ji myslíme.

Filosofie nestaví proti sobě ducha a hmotu, ale snaží se najít skutečný pravdivý vztah mezi nimi. Pokud by duch a hmota byly dvě oddělené samostatně existující substance, nemohly by být uvedeny v soulad ani by nemohly na sebe vzájemně působit. Stejně tak je tomu s myslí a hmotou. Tím, že si uvědomujeme, svět způsobuje objektivizaci a jeho domnělé zhmotnění. Nesprávně chápeme vlastní zkušenost, když jsme přesvědčeni, že svět je hmotný. To, co zažíváme, je mentálnost světa. Svět je současně zkušeností v mysli i představou v mysli. Důkazem je náš sen, ve kterém také zažíváme zkušenosti ve hmotném světě prostřednictvím našich fyzických smyslů. Po probuzení ale zjistíme, že se jednalo pouze o mentální zkušenost, kterou nám zprostředkovala naše mysl.

Mentalismus nepopírá existenci a pevnost hmotného světa, ale říká nám, že svět je uvnitř mysli a jeho pevnost existuje také jen v mysli. Můžeme pravdivě prohlásit, že představa světa je přítomná v našem vědomí. Pokud tvrdíme, že skutečný svět, který této ideji odpovídá, je vně nás, nezávislý a oddělený, pronášíme domněnku. Pevnost věcí nás svádí k víře ve ,,hmotu“. Pevnost je dostatečně skutečná, ale ,,hmota“ nikoli. Nikdy jsme ze zevního světa neviděli nic víc, než svou vlastní představu o něm, nikdy jsme nepoznali jeho fyzickou přirozenost, která je naší vlastní představou nebo mentální projekcí. Každá zkušenost světa předpokládá myšlení o něm. Myšlenky vznikají, nebo se objevují ve Vědomí.

Neexistuje žádný oddělený, nezávislý svět mimo vědomí, neboť idea je tím světem. To, že je nějaký předmět vně nás, je pouhou dedukcí, kterou vytváříme bezděčně, protože jedinou zkušenost kterou o něm máme, nám zprostředkují smysly, které jsou činností v mysli. Takže to, co vidíme vně nás, je něco mentálního, neboť jeho hmotná existence je vydedukována z mentální zkušenosti. Proto nemůžeme něco odděleného, nezávislého, zevního a hmotného vidět bezprostředně. Idealismus nám říká: ,,Je nepopiratelné, že existuje svět, kterého jsme si vědomi, ale je sporné, že tento svět je svou přirozeností hmotný“.

Náš běžný postoj je takový, že přijímáme okamžitě a jako samozřejmost, že přítomnost nějakého vjemu v našem uvědomování naznačuje přítomnost zevní hmotné věci. Současná věda nemůže uspokojivě vysvětlit smyslovou zkušenost člověka aniž by přijala názor, že fyzický svět je jen aspektem mentálního. Pokud chceme dojít k uspokojivému vysvětlení vzniku světa a existenci hmoty musíme nejdříve vyřešit záhadu mysli. Mentálnost celé existence není teorie nebo víra, je to nepopíratelná skutečnost.

Paul Brunton: „Veškerá zkušenost je zkušeností – myšlenkou. To, co známe jako svět, je řada myšlenek, nikoli určitý počet hmotných věcí plus určitý počet mentálních myšlenek. Vědomí je všechny prostupuje jako jejich společný základ: vznikají v něm, existují v něm a ono existuje dále, i když ony mizí.“

Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona sv.13. RELATIVITA * FILOZOFIE * MYSL

MCphil

Komentáře



*Jméno:
ICQ:
*Email:
Web:
*Text:
Opakem světla je:
Návštěvnost webu: 1056257