Paul Brunton: Život a práce

Duše Paula Bruntona „vyměnila klidné a vyrovnané bytí za neklidné a znepokojené“ (jak on sám vysvětluje) vtělena někde v Londýně v roce 1898. Nemůžeme sdělit nic o jeho rodinné minulosti, vzdělání, dokonce ani o jeho rodném jméně, protože „P. B.“ (jak si nejraději nechával říkat) je nesdílel se svými čtenáři ani návštěvami. Jeho dvacet osm knih nevěnuje téměř žádnou pozornost životopisu autora. Ale to je jen malý okamžik v porovnání s celkovým pohledem, který odhalil díky vnitřnímu a duchovnímu hledání, jemuž zasvětil celý svůj život. S ohledem na jeho vlastní smysl pro přiměřenost je tento úvod založen jen na tom, co se rozhodl P. B. o sobě říci svým čtenářům. Často zde používáme jeho vlastní skutečná slova.P. B. nám sděluje, že jeho první náznak hledání nastal v chlapeckých letech při čtení knih. Zmiňuje se o inspiraci, kterou našel v dopisech Svatého Pavla, v okultním románu Zanoni od Bulwera-Lyttona, a hlavně v Probuzení duše (nebo v knize Filosof samouk) od Ibuna Tufaila. Byla to ta druhá kniha, práce Sůfiho, která dala P. B. celkový obraz o meditaci, tématu, díky němuž se stal nejpřednější moderní autoritou. Bez vedení, bez instrukcí začal praktikovat tápaje na své cestě, ve které byla na začátku úplná tma. Po šesti měsících denního cvičení meditace a po osmnácti měsících hořící touhy po seberealizaci zažil řadu mystických extází. Půvab a svežest těchto mladistvých záblesků za pár týdnů odezněly, ale zanechaly P. B. se stálým povědomim, které nesl v sobě po další 3 roky. P. B. tehdy potkal v Londýně žijícího pokročilého mystika, Američana, který ho pozval, aby se zúčastnil určitých testů, které, jestliže jimi úspěšně projde, ho dovedou k dalšímu stupni osvícení. Výsledek byl neúspěšný a následkem toho P. B. vstoupil do stavu nazývaného středověkými mystiky temná noc duše. Po tři roky neměl čas a ani nebyl schopný meditovat nebo dokonce udržet touhu meditovat.

Neočekávaná událost dostala P. B. ven z jeho duchovní deprese. Znovu začal praktikovat meditaci a po pár týdnech znovu získal v nezapomenutelném období ten stupeň vědomí, který dříve prožíval. Ale nyní to bylo s větším uvědoměním a s větším pochopením. Začal zcela jasně vidět vzor a smysl podstaty svého vlastního života a života ostatních lidí. Uvědomil si, že během svých temných let ho duchovní přítomnost nikdy neopustila, ale tiše vyčkávala na dobu, kdy ho s ní znovu sjednotí jeho vlastní snažení. Vzal si z toho velké poučení, jak důležitá je naděje a ještě důležitější bylo, že se cítil pověřený úkolem prodiskutovat to s ostatními, s těmi, kdo se mohou cítit odrazeni nedostatkem úspěchu v hledání. Po tomto druhém záblesku následovaly roky vývoje a růstu. Po mnoho měsíců během roku 1918, P. B. naslouchal tomu, čemu říkal „vnitřní hlas“. Uvědomil si, že zdroj síly a moudrosti není možné najít nikde jinde, než ve svém vlastním nitru.Po první světové válce žil P. B. nějakou dobu v Bloomsbury. Sdílel tam byt s Michaelem Justem, zakladatelem knihkupectví Atlantis. Byl to stejný dům, kde se později usídlili Virginia a Leonard Woolfovi a Hogarth Press. P. B. byl vždy od přírody talentovaný a také odhodlaný spisovatel. Tehdy vstoupil do světa žurnalistiky a stal se úspěšným vydavatelem a spisovatelem v oblasti publicistiky. Koncem roku 1920 se P. B. s pomocí státního tajemníka indické knihovny dal do intenzivního studia Orientu. Takto připravený se vydal na svou první cestu na východ.

Během let 1930 a 1931 cestoval po Indii, stýkal se se všemi společenskými třídami a potkával se s jogíny, fakíry, svatými muži a ženami na všech stupních duchovního vývoje. Dva z nich, s nimiž cítil nejhlubší spřízněnost, byli Shankaracharya z Kamakoti a Sri Ramana Maharshi, mudrc z Arunáčaly (nejedná se o Maharishee Mahesh Yogi). Shankaracharya, duchovní vůdce jižní Indie a dědic védantického rodokmenu založeného prvním Shankarou se narodil v roce 1895. Byl viděn na veřejném Darshamu, jak čte Zápisky P. B.. Jakožto představitel veřejné instituce odmítl vzít P. B. za svého žáka, ale navrhl mu, aby šel na Arunáčalu, na svatou horu v nejjižnější části Indie za tamním mudrcem. Tím byl Ramana Maharshi, tehdy téměř neznámý, nyní proslulý jako ojedinělý moderní představitel nejryzejší Advaitské (neduální) školy filosofie a seberealizace. Hledání duchovních indických klenotů vyvrcholilo setkáním P. B. s Ramanou Maharshi. Jak popisuje ve své knize Tajnosti Indické, tehdy začal hledat ve svém nitru pod vedením mudrce. Při meditaci na otázku: „Kdo jsem já?“ objevil, že není tělem ani emocemi a ani intelektem. Nakonec zbyl jen bezmyšlenkový stav čistého bytí, který umožnil vyššímu Jáství neočekávaně převzít vedení. Byla to sama o sobě dokonalá svoboda. Vlastně nám P. B. mnohem později v Zápiscích sděluje, že to pro něj nebyla nová zkušenost, ale obnovený kontakt se stavem, který znal dávno předtím.

Poté, co se v Indii P. B. nakazil malárií, která ho oslabila na dobu dvou let, odmítl během svého zotavování mnoho nabídek, které mu přišly. Jednou z nich byla výnosná redakční a veřejná práce. Své zkušenosti získané v Indii začal proměňovat v knížku. Usadil se v tiché vesničce v jižní části Buckinghamshire. Dočasně přebýval ve dvou pokojích v hostinci nad obcí do doby, než byl postaven jeho vlastni domek. Poblíž bylo historické shromaždiště Náboženské společnosti přátel, kam P. B. chodil každou neděli a kde mezi Quarkery a jejich uctíváním nacházel kvality, které v jiných křesťanských skupinách chyběly.

Tajnosti Indické představují svého autora spíše jako skeptického a naivního, ale je třeba pochopit, že to byla póza vědomě přijatá, aby přitáhla skeptické a naivní čtenáře třicátých let. Byla to stále ještě éra Impéria, kdy kolonialismus a křesťanské misionářské hnutí naučilo Brity zakořeněnému opovržení k člověku tmavé pleti a jeho náboženství. Ale zde byl cestovatel, který se stal nejen svědkem fenoménu, který zmátl materiální vědu a odvážil se chválit Islám jako společensky chvályhodné a racionalní náboženství, ale také byl tím, kdo nakonec seděl s údivem u nohou bederně oděného jogína. Pro napsání úvodu knihy P. B. navštívil a získal inspiraci u sira Francise Younghusbanda, který se podílel na vedení britských expedičních sil, jež obsadily v roce 1904 Tibet a v důchodu se věnoval usmiřování náboženství ve světě. Kniha byla přijata s nadšením a prodalo se jí čtvrt milliónu výtisků v různých jazycích. Během dvou různých událostí po návratu z Indie obdržel P. B. v meditaci důležitý úkol nebo poslání. Jednou za letního večera na břehu řeky Temže byl ponořený do hlubokého transu a vstoupil do přítomnosti čtyř velkých bytostí, které střeží duchovní dobro planety. Byl mu dán mimořádný úkol, který byl jak děsivý, tak potěšující. V roce 1934, když se zrovna opět chystal na svou druhou cestu na jih, obdržel naléhání od Mudrce, kterého odtud znal, aby se podělil se svými znalostmi z duchovní cesty, která vede k duchovní seberealizaci s ostatními. Zanechal svých příprav na cestu a zareagoval napsáním knihy Tajná Stezka, jejíž napsání mu trvalo pouhé čtyři týdny. Kniha vyšla v roce 1985 a úvod k ní napsala Alice A. Baileyová.

Tajná stezka je krátký návod k meditaci, jeden z prvních, který se objevil v moderním západním světě a úplně první, který vysvětluje metodu určenou k sebepoznání, jak ji učil Ramana Maharshi. Zde P. B. stanovil jednu ze svých nejpevnějších zásad: Bez ohledu na to, jak záhadné nebo těžko pochopitelné jsou jeho materiály, vždy mají být vyjádřeny v jasně srozumitelné angličtině. Člověk by marně hledal jeho práci v učebnicích, v nepřeloženém Sanskrtu, v čínských a tibetských odborných výrazech, které zkrášlují naučnou literaturu a odrazují neakademické čtenáře. To, co se P. B. naučil od Orientu a ze starověkých tradic, představuje jako živoucí moudrost, která je vzácná jak pro dělníka, tak pro profesora. Tento způsob vyjadřování ho přirozeně odvedl z pozornosti akademického světa, zatímco jisté kritiky to velmi rozčílilo.

Svou druhou cestu začal P. B. pobytem v Egyptě, kde nashromáždil materiály a podstoupil zvláštní zkušenosti, které zaznamenal v knize Tajnosti egyptské. Ta je nejpoutavější z jeho práce, dotýká se historie okultních věd a původu Atlantidy v egyptské civilizaci, památek a kromě toho ještě mágů současné doby. P. B. strávil noc uvnitř Velké pyramidy vybaven pevnými nervy lépe než mnozí z jeho čtenářů. Zřejmě znovu prošel procesem zasvěcení, pro nějž byla pyramida původně určena. To, co prožil žák připravený k zasvěcení, byla bez jakýchkoliv pochybností zkušenost nesmrtelnosti jeho bytí a naprosté osvobození z materiálního světa. Dvě knihy P. B. Tajnosti Indické a Tajnosti egyptské vzdávají hold dvojímu zdroji moderního esoterismu. Na jedné straně to je Egypt, domov tvůrců pyramid a Hermetické nauky. Egypt, který pokládal starodávné Řeky za své děti a kam jejich filosofové přicházeli pro zasvěcení. Všechny kořeny alchymie, gnosticismu, svobodného zednářství a západních tradic magie pocházejí z Egypta. Na druhé straně je Indie, západem objevená později ve své historii, jako zdroj Véd a Bhagavad Gíty i rodiště Krišny a Guatama Buddhy. Západ se na konci devatenáctého století začal zajímat o esoterické nauky Indie prostřednictvím Theosofické společnosti. Posláním P. B. bylo vysvětlit a zpřístupnit jógu obyčejným lidem (jako způsob ztotožnění se s Bohem).

Na své cestě pokračoval P. B. plavbou z Egypta do Indie a před koncem roku 1935 se znovu dostal k ášramu Ramana Maharsiho. Jednou, když šplhal na vrchol posvátné hory Arunachala, pocítil P. B.výzvu, aby vše předal svým spolubližním na západě, které viděl spirálovitě klesat dolů do bezcílného materialismu. Ihned napsal vše podstatné v krátké knize, která, stejně jako jeho pozdejší Zápisky, není psaná ve formě argumentů nebo vyprávění, nýbrž v sérii volně spojených paragrafů. Poselstvi Arunáčaly je vážnou výzvou západnímu světu, aby se zabýval svou duší. V pozdějších letech P. B. litoval, že tón této knihy byl tak negativní.Velice to však zrcadlilo mraky, které se shromažďovaly nad Evropou v době jejího psaní. V létě roku 1936 se P. B. uchýlil do malého bungalovu vysoko v Himálajích jako host nepálského prince. Tam napsal snad svou nejkrásnější knihu Poustevník v Himálajích, která je plná lásky nedotčené přírody a jeho spřízněnosti s hvězdami. Zde promlouvá ke svým čtenářům nejintimněji a shazuje masku, kterou vytvořil v prvních knihách ,,Tajností”. Sebe zobrazuje jako člověka žijícího jednoduchý a samotářský život, kterému dával přednost, blíživ se postupně tak – jak říkal ,,do vůle Boží”.

Další léto nabídl Paulu Bruntonovi pohostinství a podmínky vhodné pro napsaní knihy Hledání Nadjá mahárádža z Mysory. Mahárádža byl nejen jedním z nejosvícenějších vladařů ale i vyznavačem nedualistické Védanty. Jako ochránce P. B. spolu s přáteli ze spolku Maharajahs Reader in Filosophy, T. Subrahmanya Iyera a T. M. P. Mahadevana, profesora filosofie madrásské univerzity obvinil indické a západní kritiky P. B., kteří tvrdili ve svých populárních knihách, že snížil nebo překroutil východní nauky. Motivem k takové kritice často bylo, že P. B. odmítal podpořit nebo schválit nějakého oblíbeného gurua nebo propůjčit své jméno politickým hnutím. Ti, kteří učili a žili nejvyšší filosofii jako byl Ramana Maharshi, Shankaracharya a Sri Atmananda, jej instinktivně přijali za svého. Hledání Nadjá je pokračováním Tajné Stezky, která je podrobnější v návodu pro meditaci. Obsahuje mnoho cvičení přizpůsobených tak, aby oslovila lidi různého temperamentu a potřeb.

Bylo to v roce 1937, kdy se na výzvu mahárádži z Mysore P. B. zabýval speciálním studiem ohlasu východní moudrosti v západní filosofii. Vznikla z toho kniha Indická filosofie a moderní kultura. Byla to krátká studie, která jako jediná mezi knihami P. B. nebyla znovu vydána po mnoho let. Posledním plodem tohoto Indického období byla kniha Vnitřní skutečnost (v americkém vydání Objev sebe sama) napsaná v roce 1938. Tato kniha byla věnována křesťanům a měla specifický záměr, který jim měl přiblížit hlubší smysl jejich náboženství a poukázat na výhody, které přináší praktikování meditace. Obsahuje fascinující a originální komentáře k sedmeru blaženství, k modlitbě Otčenáš, a dalším, ve světle hledání. Zde také P. B. objasňuje pravdu ve slovech Ježíšových, jak jsou uvedena v Evangeliu Sv. Jana.

V roce 1938 odjel P. B. z východu do USA, kde strávil několik měsíců. Ze západního břehu se plavil zpátky do Asie, a než se znovu usadil v Indii, během druhé světové války navštívil Čínu, Thajsko a Kambodžu. Bylo to v roce 1939, kdy navštívil zříceniny Angkoru v Kambodži, kdysi sídlo vyspělé a duchovní civilizace, která harmonicky spojila hinduismus a buddhismus. P. B. tam jel stejně jako Madam Blavatská před ním s cílem obdržet určitý kontakt skrze meditaci. Ale navázal tam další kontakt osobní, který měl pro něj velký význam. Setkal se s mongolským Lámou v exilu, který byl schopný zodpovědět některé důležité metafyzické otázky. To bylo rozhodující k tomu, aby P. B. mohl začít psát své filosofické mistrovské dílo.

Ambiciózní projekt dvousvazkové práce, která by vysvětlila v jasné řeči nejvyšší filosofii a její praktiky, jež ji současně doprovázejí, byl nakonec rozdělen, čehož P. B. litoval, do dvou oddělených knih Skrytá nauka za jógou a Moudrost Nadjá. Mnoho z těch, kdo rádi četli dřívější spisy P. B. bylo zklamáno, jelikož tyto knihy byly opravdu těžké ke čtení. Ti, kteří vytrvali, se dozvěděli, že za přínosy které přináší zbožnost, za extázemi mysticismu se nachází stav skutečné filosofie, výrazu, u kterého P. B. obnovuje jeho vznešený smysl pro ,,lásku k moudrosti“. Vysvětluje, proč nestačí jen mít psychické nebo dokonce duchovní zkušenosti. Člověk musi porozumět tomu co zažívá, jinak riskuje že klame sám sebe. Na nevyrovnanost nebo dogmatismus, ke kterému se duchovní a mystici ovšem často přikláněli, mysticismus nestačí. Skrytá nauka za jógou je moudrost, která ví, proč člověk praktikuje jógu (nebo meditaci, kterou se v knize P. B. zabýval více než fyzickou jógou). Je to kosmologická moudrost, která ví, jak vznikl svět a jeho existence, jak ho my vnímáme a proč je svět takový, jaký je.

První svazek Skrytá nauka za jógou vede čtenáře krok za krokem k přijetí názoru, že o materailistickém světě takovém, za jaký jej běžně považujeme, jednoduše nelze říci, že existuje. Druhý svazek Moudrost Nadjá, poskytuje řešení v této slepé uličce čistého přijetí mentalismu. Vysvětluje, jak je celý náš svět projektován naší myslí, a jak je svět boha mimo nás projektován jako myšlenka světovou myslí. Je to vzácný výkon podrobně vysvětlit tuto jemnou a převratnou nauku bez hantýrek a bez zbytečných složitých termínů. P. B. redukuje nekontrolovatelné bohatství východní filosofie do pár hlavních pojmů, ze kterých jsou nejdůležitější následující: Ego, iluze a oddělené bytí, o němž si každý z nás myslí, že je; Nadjá, které je naší božskou podstatou; Světová Mysl, stvořitel všech vesmírů; a Mysl sama o sobě jako tichost a podstata veškerého bytí.

Je nemožné přesně sdělit vzácnost Moudrosti Nadjá; dojetí v kapitolách o utrpeni, smrti a světové válce tohoto století; vysoké hodnoty mentálních praktických cvičení jógy, které nejsou k nalezení nikde jinde v západní literatuře. A hlavně to je ten transformativní účinek filosofie, jako byste dali napít vodu člověku, který umírá žízní na poušti z pseudofilosofie. P. B. dokončil Moudrost Nadjá v prosinci 1942. Během méně než deseti let napsal deset knih, odmlčel se tak, že byla zveřejněna oznámení o jeho smrti. Opustil Indii na konci války a další cesty jej zavedly opět okolo světa, nicméně nepodařilo se nám je přesně vystopovat. Člověk jako P. B. není nikdy nečinný, přesto může uběhnout rok i déle a zdá se, že nedělá nic, než trochu jí a méně spí. Hledání pokračuje v oblastech, které si ani nedokážeme představit a jednou převzaté břímě pomoci lidstvu, může na sebe vzít nezvyklé vnitřní formy.

V roce 1952 přerušil své odmlčení vydáním knihy Duchovní krize člověka. Byla to první kniha po Tajnostech indických, na jejíž napsání měl dostatek času. A také Zápisky obsahují stovky odstavců, které tam jsou určitě přidané z tohoto období. Název Duchovní krize vychází z této otázky: Vezme si lidská rasa poučení ze dvou světových válek nebo se vrhne pro svou ignoranci do třetího ještě horšího neštěstí? Tato kniha pojednává o úvahách nad duchovními důsledky druhé světové války a o jediném směru, ve kterém leží budoucí naděje: Že se lidstvo vrátí k morálním a duchovním principům. A více než to. Je to práce inspirovaného jednotlivce, který vykročil na cestu zpátky k sobě a přijal povinnost žít mezi těmi, kteří to ignorují a odmítají.

Duchovní krize člověka byla poslední knihou, kterou P. B. vydal za svého života. V následujícím roce 1953 sám procházel krizí. Onemocněl tropickou nemocí, kterou se nakazil na dálném východě a která ohrožovala jeho život. Upadl do kómatu, setkal se s astrální postavou velice známého a velice milovaného Mistra, který mu tam a tehdy dal vybrat mezi odložením svého těla a zotavením se a pokračováním v životě na zemi ve prospěch svých bližních, lidí. Ze soucitu k těm, kteří k němu vzhlížejí pro pomoc, se P. B. rozhodl vrátit a dokončit svůj úkol.

Vždy byl předurčen, aby se stal cestovatelem, P. B. pokračoval v cestování. Pobyl dva roky na Novém Zélandě; strávil čas v Austrálii a ve Spojených státech. Zásadně nechtěl být považován za veřejnou osobnost nebo dokonce vést soukromý ašrám jako měl Ramana Maharshi. Nakonec se usadil ve Švýcarsku, kde žil většinou na březích jezera Lugano a Ženevského jezera. Vážil si své samoty a chránil ji před neodbytností lidí s dobrým úmyslem, napůl bláznivých a podobných. Ponechal si jen svou poštovní adresu. Ojediněle souhlasil s poskytnutím rozhovoru, ale jen pod podmínkou, že hledající nedoufal, že v něm najde Mudrce. Nakupování, vaření a potýkání se s drsnosti alpské zimy se stávaly stále namáhavějšími, jelikož se blížil ke svým osmdesátinám. V jeho posledních letech mu přátelé zajistili v dosahu asistenta, který se staral o domácí práce a psal pro něj dopisy (P. B. mu diktoval).

Část toho, na čem P. B. pracoval během svých let v odloučení bylo objeveno se zjištěním, že napsal nějakých sedm tisíc stránek zápisků dohromady se třemi tisíci stránek souvisejícího studijního materiálu, které byly záměrně uchráněny před vydáním a zveřejněny byly teprve po jeho smrti. Podle všeho sotva kdy uběhl den bez toho, aniž by P. B. něco napsal, v odevzdanosti své zvolené profesi a dlouhodobému životnímu zvyku. Tyto zápisky se zdály být napsané namátkově na každé pomyslitelně téma, ale mělo to daleko od celistvých úvah nebo spisů. Zahrnovaly jak jednotlivé věty, tak velké odstavce; bylo tam i pár esejů na stránku nebo větších. V ostrém protikladu k jejich fyzikální podstatě byly často napsané na malinkých papírových útržcích nebo v levných linkovaných sešitech. Zápisky poukazovaly na prohlubující se filosofii, která byla podrobně rozpracována ve vydaných knihách, odrážejíc velmi výrazně změny, kterými prošel P. B. od období ticha.

Když se několik přátel P. B. dozvědělo o existenci těchto materiálů, obávali se, aby se neztratily. Mimo to se nemohli dočkat, až si přečtou, co označil nejasně jako ,,Shrnutí". Anthony Damiani, zakladatel Filosofického Centra Moudrosti Goldenrod, představil Bruntonovu práci skupině Američanů. Anthonymu D. bylo umožněno, aby začal třídit a na stroji přepisovat tyto zápisky se záměrem jejich zveřejnění. V době, kdy P. B. zemřel – dne 27. července roku 1981, Anthony dokončil tuto práci a rozdělil zápisky do dvaceti osmi kategorii. Rukopisy byly přemístěny do Valois, ležícího u jezera Seneca v New Yorku, kde práce intenzívně pokračovala. Sbírka esejů, zřejmě z let 1940 a 1950 byla vydaná v roce 1984 jako Eseje o hledání a ve stejném roce se objevila první sbírka Zápisků Perspektivy od vydavatelsvi Larson Publication. Věrná oddanost několika desítek lidí a jejich finanční podpora umožnila vydat sérii Zápisků nevídanou rychlostí, šestnáctá a poslední sbírka byla vydána v roce 1989.

Paul Brunton byl mudrc, osvícený a osvobozený muž, neboli jivan mukti, pokud někdo dává přednost tomuto termínu z jazyka Hindu. Nicméně, vezměte na vědomí, že je to naše tvrzení a ne jeho. Není to falešná skromnost, která ho opatrně odvádí od tvrzení, že je osvícený, ač psal s nevídanou přesností o lidském stavu vědomí člověka, který došel svým hledáním k lidskému cíli. V té věci samotné je to podstata, co dělá člověka mudrcem: To, že navždy přemohl ego a nemá už více pocit osobní totožnosti kromě toho, co pokládá za užitečné nebo laskavé. Žije v souladu s Nadjá, které nemůže nikdy dosáhnout osvícení a to z jednoduchého důvodu, že jeho vnitřní esence je osvícení. Od tohoto výchozího bodu popisuje proces a stav, který nezná pocit vlastnictví. Poznání, že to je také osud každého z nás, se zdá být stejně důležité, jako něco, co může být pochopeno čtením knih.

WWW.paulbruntondailynote.se.

Komentáře



*Jméno:
ICQ:
*Email:
Web:
*Text:
Opakem světla je:
Václav vladyka, vaclav.vladyka@email.cz

kolik existuje knih pavla bruntona - děkuji
Odpověď: Zdravím, kromě knih, které najdete v sekci dílo, vyšlo v angličtině ještě Poselství z Arunáčaly.
Návštěvnost webu: 1056242